Datum: 25.08.2018

Vložil: Michal Šrubař

Titulek: ...bylo naprosto úžasné ...

Ahoj Hunčo,
po skoro týdnu už zase začínám důstojně chodit, ikdyž boty ještě neobuju ... :-) Celý můj první ULTRAzávod se mi teď rozkládá v hlavě a nastupuje mírný vzpomínkový optimismus.
Chtěl bych tobě i všem, kdo se podíleli na přípravě 10L700 moc poděkvat a vyseknout hlubokou poklonu, protože to bylo naprosto úžasné.
Na každém kroku (doslova) bylo vidět, kolik práce jste si všichni dali s přípravami a jak jste precizní, ať už se jedná o detaily typu krásně zpracovaných map, přes luxusní značení a šipkování, které na 110km nemělo jedinou chybu, až po servis pro závodníky před závodem i při něm. Všechno skvěle zvládnuté, promyšlené, připravené (osm ročníků zkušeností se zřejmě nezapře) a přitom příjemné a takřka domácí. Neuvěřitelně pozitivní a motivační přístup od kohokoliv, koho jsem na trati potkal fungoval líp než všechny ionťáky ... :-)
Celá atmosféra závodu pro mě byla asi největším a nejpříjemnějším překvapením. V pátek večer jsem měl pocit, že jsem přišel někam, kam nepatřím, kde nemám být (žádný velký anonymní závod - jen pár lidí, všichni se navzájem znají, všichni mají tisíce zkušeností a společných zážitků, všichni vědí, že to uběhnou, protože to zvládli už stokrát). Cítil jsem se trošku jako bych vlezl do špatných dveří a přemýšlel jsem, že to zabalím předem, protože to bude hrozný, budete na mě čekat, budu za cizince a za trubku. Nikdy v životě jsem toho tolik najednou neběžel (po víkendu vnímám velký rozdíl mezi běžeckými a chodeckými závody) a měl jsem strach, že to bude hrozné. Dokonce jsem z toho noc před závodem nespal a měl i noční můry ... :-D
Pak to začalo a všechny obavy se ukázaly jako hloupé. Byl to pro mě nesmírně silný zážitek jak sportovně, tak i emočně.

Už dlouho jsem neběžel závod, kde se ve skutečnosti nesoutěží (nebo spíš nesoupeří v tom negativním porovnávaím slova smyslu), kde si závodníci vzájemně fandí, kde bych úplně zapomněl na pořadí nebo čas. Normálně soutěžím hrozně moc a hrozně rád, ale to co mi teď utkvívá v paměti po závodě není ani tak závod, jako spíš ti "cizí známí" z "protiběhů" (sbíhající či vybíhající v odbočkách na vrcholy) a jejich úsměvy a povzbuzování. Pochopil jsem, že to je normální a běžné, ale když o tom zpětně přemýšlím, už dlouho jsem nezažil nic jiného, kde by to tak fungovalo a kde bych to vnímal tak silně pozitivně.

Je to pro mě hodně velký důvod k zamyšlení.

Do závodu jsem šel s otřepaným heslem, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně aby byl silný a odcházím s uvědoměním, že některé pozitivní zážitky mohou být silnější než ty negativní.

Ultramaratonec ze mě asi nebude, ale děkuji za skvělou zkušenost. Budu vás chválit, kde jen to půjde ... :-)

Příjemný zbytek léta a mnoho sil do dalších ročníků.
Děláte to skvěle.
Michal

Přidat nový příspěvek